Agility aneb nikdy neříkej nikdy

    Ještě dřív, než začnu psát, jak jsme se s chesapeaky k agility dostali, musím se s vámi podělit o dvě životní moudra. „Nikdy neříkej nikdy“ a „Odříkaného chleba největší krajíc“. Objasním to… Nikdy nebudu běhat. Běh byl už od základní školy můj nepřítel číslo jedna,v tělocviku jsem ho vysloveně protrpěla a s věkem se moje antipatie k rychlým přesunům vpřed spíše posílila. Jediný běh, který jsem milovala, byl orienťák, kde jsem se přesouvala kupředu indiánským způsobem, prokládaným ještě posezením na pařízku a orientováním mapy. Stejně „ pozitivní“ vztah mám i ke klikru. V minulosti mi ho dokázala znechutit jedna paní, která neustále obíhala svého psa a zcela nesmyslně mu klikala. Reagovali na něj všichni psi kolem, samozřejmě negativně, jen tomu jejímu to nic neříkalo a snažil se o jediné – otočit se, klikr jí sebrat a pomstít se na něm rozžvýkáním. Nikdy nebudu běhat a klikat psům… A jsem u toho „Nikdy neříkej nikdy“.

Na druhé straně jsem vždycky obdivovala agility a všechny, kdo jej umějí. Obdivovala jsem ovladatelnost pejsků a rychlost jejich lidských parťáků. Líbila se mi agility jako sport, ráda jsem ji sledovala. Nicméně jsem se několik let se psy věnovala jen cvičení na lovecké zkoušky a na výstavy, případně jsem se lehce dotkla cviků z klasické poslušnosti. Loňský rok byl zasvěcen mé starší fence Tiffany a zdolání naší mety a cíle složení podzimních zkoušek. Na letošek jsem měla naplánováno
dát svůj čas především mladší holce Casey. Začínaly jsme pomalinku, pozvolna budovat kontakt, upevňovat základní cviky, krotit temperament, ale posilovat radost z práce. Ale co s Tiff? Přece ji nenecháme jen tak planět doma. Kvůli plánovanému vrhu se do dalších zkoušek pouštět nebudeme, a na cvičení s Cass potřebuji klid a čas věnovat se hlavně jí. A pak
jsem narazila na inzerát cvičáku ZKO Mladcová, kde otevírají kurz agility pro začátečníky. Ještě jsem poslala dotaz, zda se mohou účastnit i ročníky ne zcela v rozpuku, a už jsem vyplňovala přihlášku. Tak, a je to, odříkaného chleba – běhu i klikru – si od té doby užívám jako nikdy.

Hned na prvních lekcích jsem poznala, že to bude Tiff nesmírně bavit a že já se budu muset naučit znova chodit, při chůzi se točit a mávat rukama a pak to všechno zrychlovat. Asi to zná každý, kdo byl na první lekci zumby, aerobiku a podobně. Když jdou dobře ruce, jsem mimo s nohama, a naopak, když vím, kam běžím, nevím,kde mám ruce, a už vůbec netuším, kde je pes. Shodila jsem několik překážek. Ano, já, ne moji čtyřnozí parťáci, a občas zakopnu sama o sebe. Nejednou má naše trenérka Eva chuť mě otočit hlavou dolů a řádně mnou zatřepat. Upřímně, často by mi to asi i pomohlo. Na první lekci jsme se seznámili s tunelem, učili jsme se odložení na startu a vypouštěcí povel a něco nám šlo hůř, něco lépe. Tohle mě přece vůbec nemůže bavit… A ejhle! Baví, a moc. Hned na druhou lekci odjel syn s Tiff na víkend pryč, a tak jsem si, aby lekce nepropadla, vzala s sebou Casey. A byly jsme zpět na startovní čáře. Cay nemá ráda žádné nové věci, a tak nedůvěřivě hleděla na tunel s výrazem: „No tak to ani omylem!“ na překážku: „Zapomeň!“ a na mě: „Nevím,
proč tu běháš a řveš něco jako hop?“ To nikdy nedáme. Co dál? Nechat Tiff vyřádit a zajistit jí tak zábavu, dokud se budu věnovat Cay? Nebo pracovat na kontaktu a důvěře s Casey? Dilema. Naštěstí se nechal strhnout zápalem i syn Honza, který se ujal Tiff a začal s ní běhat. Na rozdíl ode mě totiž dokáže vyvinout rychlost, při které
ho nepředbíhají šneci, uběhnout 50 metrů a nesnažit se u toho vyplivnout plíce a v cíli nevypadá jako rudokožec nebo jako Červená karkulka.

Nikdy z nás nebudou mistři, třeba skončíme u těch nejjednodušších základů, třeba se naučíme jen pár základních otoček a třeba nikdy nebudeme pokračovat. A třeba ano. Chesapeaci
nejsou zrovna typičtí agiliťáci, schází jim rychlost šeltiček, ohebnost borderek i skoková dynamika teriérů, ale přesto milují pohyb, dávají do něj energii a jsou hraví a šťastní za blízký kontakt se svým parťákem. Dnes můžu říct, že se těším na každý další trénink, že nám agility dala společně strávené chvilky, zdokonalila kontakt
s pejsky, učí nás pracovat s poslušností a ovladatelností, a hlavně – prostě a jednoduše nás
to baví.