Vánoční les
Je první svátek vánoční a v domě vládne lehce ospalá atmosféra. Oči se mi klíží, ačkoliv je jen pár hodin po poledni, chce se mi usnout a zbytek dne promrhat v říši snů. Na konec přece jen raději beru psy a vyrážím do vánočního lesa. Lesa, kde bych čekala stejně klidnou a ospalou náladu, stromy pod příkrovem sněhu, odpočívající, klidné a čerpající sílu na jarní pučení a růst. Les je dneska ale nějaký jiný, živý, hlučný a divoký. Pod nohami místo sněhu a ledu šustí tlustá vrstva suchého listí a mezi stromy se prohání silný vítr a způsobuje, že se větve navzájem dotýkají, stromy se zdraví a povídají si, sténají, hučí a skoro kvílí. Zvuky dodávají okolí třetí rozměr, kromě šířky a výšky cítím hmatatelně i hloubku kolem sebe. Víc než na vánoce si vzpomenu na listopadové Dušičky, nebo na horečnatý sen. Také mně střídavě polívá horko, díky teplému, zimnímu oblečení, trochu příliš teplému k tomuto počasí a zima, když se dostanu na mýtinu, kde se proti mně opře ledový dech větru vší silou a ukazuje tak, že sníh není tu, u nás, ale někde určitě je, nebo bude. Celý les jakoby říkal:“… něco se stane … teď … nebo teď … nebo za pár okamžiků.“ Něco. Praskne strom, větev, uhodí blesk, z nebe spadne průtrž deště, něco prostě visí ve vzduchu. Obloha, která se občas objeví v trhlinách porostu je ocelově šedá, těžká s lehce narůžovělým nádechem od unaveného slunce. Mraky se střídají rychle, tak rychle, jak ve starých filmech běhají filmová políčka. Výhled na nebe se tak každým okamžikem mění a vytváří pozadí celé lesní scéně.
Nejsem tu sama, z dálky slyším téměř neznatelný hovor lidí, kteří měli stejný nápad jako já a z houští vyplašíme srnku, která velmi rychle mizí v jiné houštině, přesto si připadám osamělejší než kdy jindy a nemám chuť se pouštět dál a dál. Očividně jediní, komu ponurá atmosféra plná mystična nevadí, jsou moji psi, kteří radostně běhají, čenichy zabořené do listí, hledají pachy lesních tvorů, čtou si v jejich stopách, nebo jen prostě sbírají ulomené větvičky. Trochu jim závidím. Chtěla jsem fotit, ale tuhle náladu bych stejně na fotky nezachytila, zůstalo by na nich jen šedohnědé šero. Jsem ráda, když se vracím domů. V ideálním světě bych přiložila pod krbem a lehla bych si na kožešiny, protože ty v ideálním světě u krbu vždycky jsou, vzala bych si bylinkový čaj a knihu, přikryla se měkkou dekou a pokračovala bych v rozjímáním . V mém světě krb není , ale deka a knížka ano, tak se můžu přenést do vzdálených zemí, potkat různé lidi, lékaře, policisty, novináře, prožít jejích strach i radost a zažít pointu, odhalení, finále knihy . Jen pocit z vánočně ponurého , divokého lesa se mnou nějak zůstává.
