Jak Chesapeak složil Všestranné zkoušky ..aneb já a Chelsea
Někdy píše život scénáře, za které by se nemusel stydět nějaký béčkový hollywoodský film a já vám teď o jednom takovém napíšu. Stal se totiž mě. Hlavní a již stokrát použitá idea by se dala shrnout do věty: „Jak naprostý outsider po prvních prohrách makal, cvičil a na veliké zkoušce najednou uspěl, aniž by to někdo předpokládal a ostatně on sám ze všech nejméně.“ Jen na ten náš film by asi nestály davy lidí v kině u kasy. Nebude to žádný návod na výcvik, na to jsou větší odborníci, jen popis toho, co nás v tomto roce potkalo a co jsme si s Chelsí prožili. Tak se v klidu posaďte, v kinosále už je tma, na plátně jedou titulky, první klapka, prví záběr.
Někdy začátkem tohoto roku mně přišel od kamarádky mailem soubor, který se jmenoval „Plán akcí 2010“. Vytiskla jsem si ho a u kafe sedím s fixem a sním, plánuji, škrtám. Začátkem roku bych chtěla dojezdit ještě pár výstav a pak už se věnovat jen lovecké kynologii. První mně napadnou naprosté sny, jako že uděláme s Chelsí Všestranné zkoušky, pak se vracím do reality, že by bylo super zkusit nějaké CACT zkoušky a nakonec končím u pravděpodobného, pokusit se složit jakékoliv zkoušky :o)) Plán za chvilku připomíná spíše omalovánky a já mám v hlavě spoustu snů a nápadů. Postupně plníme výstavní předsevzetí, i když na naší dámě je vidět, že výstavy ji naprosto nudí a tak dostává většinou do posudku poznámku, že by jí neškodil prostornější pohyb nebo více temperamentu. S tímhle já chci dělat lovecký výcvik, tak náročný na fyzičku? No uvidíme.
Polovina roku je za námi a já vyplňuji přihlášky. Na začátku se pokoušíme o podzimní zkoušky a tu narážíme na první problém. Kdo nezažil infarktový stav, kdy pejsek krásně vypracuje vlečku, dojde ke kusu zhaslé zvěře a nechápavě se podívá, co to tam leží, asi nepochopí. Pocit jako v ledové sprše nastává v okamžiku, kdy se v jeho hlavě zrodí nápad, že když už našel jednoho králíčka, tak se pokusí najít někde daleko nějakého jiného … a je po zkouškách. Stejně neslavně jsme dopadli i na Vodních pracích, kdy se Chelsea poprvé setkala s deseti minutovou střelbou. Kdo zná trochu Chesapeaky ví, že jen některým je střelba úplně lhostejná. Část z nich má na střelbu reakci, což je nesmírná škoda a já jsem si dala hodně záležet na tom, aby se u nás nevyskytovala a jiní obrovskou radost, že se konečně něco děje a že budou padat z nebe ptáci . Prvních pár výstřelů ještě ustojí , ale asi v polovině si začnou nahlas stěžovat , co je to za lovce , když nic netrefí … a opět je po zkouškách . Tahle druhá možnost se naštěstí dá dobře zvládnout nácvikem klidů po výstřelu. Rozhodně nepovažuji první pokusy za zbytečné, alespoň jsem si ujasnila, kde máme mezery, co je potřeba doladit a co dotrénovat. Jen elán mně postupně opouštěl. Přesto jsem vyplnila ještě jednu přihlášku s tím, že je to buď a nebo.
Dalších pár obrazů našeho filmu by mohlo být podkresleno hudbou alá Rambo a ve zrychlených prolínačkách záběrů by se střídaly prostřihy z tréninků. Večery strávené na střelnici, kdy jsme se museli naučit, že každý výstřel neznamená práci, hodiny na louce, kdy mně můj prostřední syn za neustálého tahání nějakých zvířátek na špagátku už docela přestával mít rád a při vyslovení slova „Vlečka“ se raději odcházel učit do školy. Dny strávené sháněním zvěře, neustálé bombardování kamarádů a známých dotazy, jak by co šlo doladit. Prostě trénink jak ho zná každý, kdo se vydal na nelehkou dráhu loveckého výcviku. Před námi byl den D a vodní práce v Prostějově a já stála na startovní čáře s malinkou dušičkou a roztřepanou rukou si vytahovala číslo losu. Jak jsem psala na začátku, nebudu tu popisovat disciplínu po disciplíně, důležité je, že Chelsea překvapila, spoustu věcí jí tak nějak docvaklo, usadilo se v hlavě a ona začala pracovat, jak se na pořádného Chesapeaka sluší. Domů jsme si odvážely prvního CACTa a o trochu větší sebevědomí a víru, že jsem té svojí holce nevěřila zbytečně, že v ní opravdu něco je. Něco, co se ještě musí probudit, ale už to vystrkuje růžky. Rychle jsme se ještě dohlásili na Podzimní práce ve Vsetíně, abychom si procvičili i polní disciplíny a i tady už byl vidět nějaký pokrok.
Někdy v tento okamžik začal vrtat ve mně červíček, podporovaný ještě hecováním mých známých a kamarádů, červík, který mi připomínal začátek roku a sen o splnění všestranných zkoušek. Vodu a pole jsme si už nějak vyzkoušeli, jen handling byla pro nás španělská vesnice a lesní práce jsem neviděla ani z rychlíku. No nic, máme zase cíl a náplň tréninků . Upřímně řečeno , ze začátku se nám naprosto nedařilo, handling vypadal jako : „Co nenajdu, doslídím“ a i jinde jsme měli veliké rezervy. Ve mně se odehrával veliký boj: „Zkusit, jít do toho i za cenu, že vypadneme třeba na první disciplíně??? Nebo vzdát se bez boje a uznat, že tohle je už vyšší dívčí a na ni nebudeme dlouho mít?“ Na poslední chvíli jsem se rozmyslela, že to zkusíme. Rozhodně to bude veliká škola, podíváme se na disciplíny, které se plní jen na těchto zkouškách, jak mají vypadat, jak je dělají mistři. Očekávání jsem neměla žádné, každou další práci, která by se nám podařila, budu považovat za úspěch a pokud vypadneme, zbytek dne strávím pozorováním, fotografováním, sbíráním zkušeností .. tak, jdeme do toho. Ono se to pěkně řekne, vědomě si odůvodníte cokoliv, ale povědomí si žije svým vlastním životem a už týden před zkouškami mi stahovalo žaludek, budilo v noci a obviňovalo mně, že jsem si dala vysoko překážku a tím si předem určila, že nepřeskočím.
Je to tady, sobota 9. 10. počasí je jak reklama na Podzimní hony a dobu lovu, venku je jinovatka, ale na nebi azuro, je čerstvo, chladno, ale sluníčko svítí. Seznamujeme se s prvními soutěžícími, dáváme si kafe a už je před námi nástup. Losujeme si los č. 12 a mně hned napadne, že to je číslo, které nám přineslo štěstí na předcházejících zkouškách. Snad nám bude přát i tady. Po společné disciplíně „Klid na stanovišti“,kdy poprvé a rozhodně ten den ne naposledy, počítám v duchu vteřiny, se pak rozcházíme na jednotlivá stanoviště. Nám připadne na tento den barva a les. Začínáme na barvě, kterou jsem si jen lehce vyzkoušela. Předtím ještě zvládneme následování a jde se na to. Rada na barvu od kamarádek zní: „Tohle se nedá naučit, pes to buď v sobě má, nebo ne, věř jí, pokud uvidíš, že je na barvě zalehlá, nech se jí vést.“ No vést, já za ní tak trochu vlála, poskakovala jak kříženec veverky s horskou kozou, brala sebou maliní, větve a cokoliv, co nám cestou zavadilo o nos. Jednou jsme zaváhali a byli znovu nasazeni, ale nakonec jsme dosledovali a se známkou 3 jsme byli naprosto spokojené. Uf, čtvrtina je za námi, před námi les. Odložení a opět počty vteřin, kdy každá minuta vydala za půl hodiny nervů, pak dohledávka dvou kusů srstnaté ve čtverci. Tady zase Chelsea překvapila i mně a překonala sama sebe. Prokázala jemný nosánek , který dřív jen prostě neuměla používat a králíčky vyhledala v rekordním čase. Zato na další disciplíně nezklamala a zkusila ten svůj oblíbený rituálek, kdy chtěla dohledat nejen svoji, ale i sousední vlečku. To jsou ty okamžiky, kdy se vám v duchu vrátí celá příprava, půl roku práce a vy jen prosíte, aby se jí v hlavě rozsvítilo! Naštěstí se včas zorientovala, nasadila na naši vlečku a tu i díky svojí rychlosti vypracovala v limitu na známku 4. Ted bych chtěla vidět rozhodčí z exteriéru, kteří jí psali do posudků málo temperamentu a horší pohyb :o)) Den jsme zakončili chůzí u nohy a už tu byl ředitel zkoušek Tomáš Ordáń, který se o nás i rozhodčí celé zkoušky vzorně staral, naložil nás na korbu svého auta a stylem Safari svážel na výchozí stanoviště. Teprve tam mi začalo docházet, že máme polovinu za sebou a ještě pořád bez ztráty květinky. Na jednu stranu jsem cítila úlevu, část nervozity ze mne opadla a na druhou stranu to byl i veliký závazek, že by byla škoda druhý den vypadnout nebo něco výrazně pokazit. Večer jsme obě odpadly, já v okamžiku, kdy jsem ještě jednou nohou stála na zemi u postele a Chelsea ihned po jídle.
Neděle nás přivítala lehkým mrazíkem a nejtěžší částí zkoušek – polem. Z reakcí druhé poloviny soutěžících, kteří šli pole a vodu včera, jsme už věděli , že tam jsou disciplíny náročné , rozhodčí přísný a nižší známky padaly jak na běžícím páse. Tady se lámal chleba celých zkoušek, tu se rozhodovalo o celkovém hodnocení. První jsme nastoupili na slídění s dohledávkou dvou kusů. Chelsea díky svému temperamentu vyrazila na slídění plná radosti, že se může konečně vylítat a velmi brzo chytila pach zvěře a hnala se do vytyčeného čtverce na dohledávku. Opět nezklamala a oba kusy dohledala v krátkém limitu. Pak následoval marking , disciplína zhusta nenáviděná loveckými praktiky. Tady dostali horší známku i psy, jejichž práce byla po celou dobu zkoušek jinak ukázková a já na ni hleděla s posvátným obdivem. Někteří prostě vyběhli dříve, jiní zase v návalu lovecké vášně poprvé bažanta přeběhli a museli se vracet a dohledat. Štěstí je, že Chelsea má klidy po výstřelu zvládnuté, teď jen aby marking zvládla na přesnost. Hurá podařilo se, jen pravda trocha té únavy zapříčinilo, že přinášení pernaté nebylo ukázkové a my dostali za tři. Musím ale uznat, že naprosto zaslouženě. Před námi byl prubířský kámen, handlikg na dva kusy pernaté a mně se začínaly dělat mžitky před očima. Chelsei jsem za keřem slibovala hory doly, pokud donese alespoň jednoho bažantíka, protože vysílačky do směrů nejsou naše silná stránky. Pokud může pracovat nosem, má větší naději na úspěch než když mi má slepě věřit. Stojíme u prvního kůlu, já nasměruji Chelseu, plácnu jí přes hrudník a s trochou povzbuzení ji vysílám do prvního směru a světe div se, ona tam opravdu vyráží. V polovině zachytí pach a pak už pracuje díky svému nosíku bez zaváhání. Ted ještě zvládnout druhý směr a pro nás nejtěžší úkol je za námi. Otáčím Chelseu a se stejnou pobídkou ji vysílám k druhému kůlu a ona mi věří a opravdu utíká. Nutno dodat, že tady byla únava vidět už naprosto na všech, na vůdcích stejně jako na jejich psích partnerech a mnozí i pěkně ovladatelní pejsci prostě nesplnili na 100%. Teď už nás čeká jen voda a disciplíny, které jsou hlavní náplní práce retrieverů. Normálně bych byla klidnější, vždyť tohle máme natrénováno, voda nám jde a snad by jsme už neměli vůbec vypadnout, max. něco pokazit. Jenže někdo mi přichází říct, že v první ceně je jen velice málo psů, asi žádný golden a já čistě teoreticky tak půjdu o vítěze zkoušek. Nechce se mi tomu věřit, vždyť jsem potkala psy, co byly o kus lepší jak mi! Zároveň se mně zmocnila neskutečná tréma. Ted by mně už opravdu mrzelo, pokud by jsme vypadli. Tohle kolo začíná ještě polní disciplínou a to vlečkou pernaté, kterou zvládáme líp jak včerejší srstnatou v lese a už se jde k rákosí a vodě. Retrievři nejsou nic dlužní své povaze a u vody ožijí. Kachnu, ať už z dohledávky či vody vynáší, jakoby za sebou neměli dva dny tvrdé dřiny, nervů, čekání a práce. Jakoby právě vystoupili z auta a šli pracovat. Poslední disciplína, já mám dokousaný ret, třepu se jak ratlík v zimě, na hladině se kolíbají dvě kachny a já posílám Chesepeačí dámu do vody s tím, že pokud donese obě, máme to za sebou. Hurá a je to doma! V ten okamžik mi vyhrknou slzy radosti, já jsem šťastná jako malé dítě na vánoce a v mlze slz se objímám s každým, koho potkám. Tak my to zvládly, kdo by to před týdnem čekal? Já teda rozhodně ne!
A to ještě nebyl celému dni konec. Na nástupu přečetli, že v první ceně dokončili jen tři pejsci. Už to mi bylo podezřelé a v duchu jsem si proběhla celé zkoušky, jestli jsme přece jen něco nepokazily. A z těch tří nejvyššího počtu bodů dosáhl … chesapeak … (no hned jsem se začala rozhlížet, že tam musí být ještě jeden, někde schovaný) :
Della Chelsea Sirius Pro s vůdkyní Simonou Malou
s titulem CACT a CACIT
Upřímně se přiznám, že jsem ještě hodnou chvilku nechápala. Já a Chelsea jsme jako úplní "Neználci" na takhle vysokých zkouškách obstály a dokonce předčily očekávání. Musím přiznat, že jsem tu potkala spoustu psů, kteří byli hodně šikovní, viděla jsem excelentní provedení některých disciplín, jen u nás stálo asi trochu více toho psího štěstíčka (a snad všichni svatí a andělé strážní). Z celých zkoušek mám tak doma jedinou fotku a to naprosto odvařené Chelsei, která po dvou dnech intenzivní práce prostě odpadla na vyhlášení a skoro nahlas chrápala na celou terasu.Nutno podotknout, že z pejsků nebyla sama a myslím, že jí spousta vůdců a mezi nimi i já, docela záviděla.
Co dodat na závěr. Předně musím poděkovat všem, kdo mi pomáhali, radili a drželi palce, díky nimž jsem vůbec našla odvahu se přihlásit. V první řadě mému synovi Honzovi za pomoc při trénování, Radkovi, který mi výrazně pomohl s nácvikem střelby, Janě, kterou jsem poslala do lesa nakapat první barvu, Hance, kterou jsem celou dobu přípravy bombardovala dotazy, Blance, která mi dodala odvahy se vůbec přihlásit a neustále mi připomínala, že sobě i Chelsei musím víc věřit ,Verči, která na nás myslela a držela palce, Kláře za podporu a rady, manželovi,který se skřípěním zubů trpěl moji věčnou nepřítomnost doma, myslivcům, kteří mi pomohli sehnat zhaslou zvěř. Dál bych chtěla vystřihnout poklonu p. Ordáňovi za to, že měl zkoušky tak výborně připravené, promyšlené do každého detailu, dva dny neustále pendloval mezi stanovišti a zajišťoval hladký průběh a v neposlední řadě taky rozhodčím, kteří se na nás neustále usmívali a v případě dotazu rádi upřesnili a poradili. Hlavní dík ale patří Chelsei za to, že to se mnou vydrží, že má radost z práce a někdy mám pocit, že to dělá hlavně pro mě (a pro kus párku, který jsem měla schovaný v kapse :o)) Mám z toho nesmírnou radost a to nejen za sebe, ale za všechny Chesapeaky, protože jsme společně s Chelseou dokázaly, že oproti pověsti, která je občas mezi neznalci plemene předchází, to není plemeno jen bázlivé, agresivní, dominantní a nezvládnutelné, ale že jsou schopní i vyššího výcviku, že v sobě mají notnou dávku energie a temperamentu, že jsou obdařeni citlivým nosem a radostí z práce, že se s nimi dají zvládnout i klidy, prostě že i Chesapeaci dokážou být Všestranní lovečtí psi. I když se nám asi už nikdy nepodaří takový úspěch zopakovat, stálo to za to !!! Než padne poslední klapka a závěr filmu, loučím se s vámi s pozdravem
Lovu Zdar !!!